Alois Sečkár

Libertariánská břitva: Nehledejte selhání trhu tam, kde je dostatečným vysvětlením stát.

Tag: Volný trh

Uber pod palbou

Ve čtvrtek na pražském letišti taxikáři napadali řidiče služby Uber. Všem účastníkům by se měly okamžitě odebrat licence. Jsou to labilní agresivní osoby, což ohrožuje bezpečnost převážených cestujících. Ale to by politici na magistrátu přišli o penízky, takže z toho nic nebude, mafie bude fungovat dál a doplatí na to obyčejní lidé.

Prý je to pochopitelné, když je taxi regulované a Uber „nelegální“. Jenže řešení je právě opačné, než co vidíme – regulace taxislužby se má uvolnit a Uber má být zcela legální. Je zbytečné vyžadovat taxametr, zkoušku z místopisu a vydávání licencí městem, protože to s příchodem Uberu naprosto ztratilo smysl. Už není koho chránit. Ať si svoje certifikace řeší jednotlivé firmy a kdo ji bude vyžadovat, tak si připlatí za dražší odvoz certifikovaným vozem. Kdo to nebude řešit, ten může svobodně jet s Uberem.

Je ostuda politiků, že místo toho utahují šrouby. A je trochu smutné, že je v tom podporuje i mnoho lidí, na které to nakonec dopadne prostřednictvím vyšší ceny za taxi…

Vyšlo na blog iDnes.

Co je a není volný trh

Nedávno se mi stala zvláštní věc. Podpořil jsem vydání knihy pomocí fundraisingové kampaně. Ne, to ještě není ono, ale pojďme popořadě.

Počkat, řekli si možná někteří z vás – co to má být ten „fundraising“? Je to výraz přejatý z angličtiny (už se nám nedostává národních buditelů, kteří by vymýšleli libozvučné domácí ekvivalenty) a značí shromažďování finančních prostředků na nějaký účel. V českých zemích máme s fundraisingem historické zkušenosti, na Národní divadlo jsme se skládali dokonce dvakrát.

V dnešní moderní době už samozřejmě tuto činnost podporují internetové aplikace. Je to splněný sen svobodomyslného člověka digitálního věku – autor zde představí svůj projekt a začne informace o něm šířit po síti. Cílem je přesvědčit ostatní uživatele, že mají dát své peníze právě jemu. Samozřejmě to není vždycky tak jednoduché, ale technické možnosti, o jakých se ještě pár let zpátky nikomu ani nesnilo, otvírají šikovným lidem nekonečné obzory.

A tak se stalo, že si jeden mistr pera svými ukázkami získal i mě. Usoudil jsem, že chystanou knihu musím mít a investovat do ní ty tři stovky, které na hromadě s ostatními příspěvky od ostatních donátorů dají dohromady částku potřebnou k realizaci tisku. Už jsem popsal půl stránky a teprve teď přichází to podstatné – zmínil jsem se o tom později v jedné internetové diskusi. Vůbec ne proto, abych se chlubil a chválil, není ostatně za co, prostě to tak přišlo mezi řečí. Do kolen mě ovšem poslala reakce jednoho z diskutérů:

„Vy přispíváte na věc, o jejíž existenci by měl rozhodnout volný trh? Kultura si na sebe nemusí vydělat?“

Tato „vtipná“ poznámka měla být narážkou na mé politické názory a členství v jisté politické straně, která něco takového skutečně říká. Smutné ovšem je, že dotyčný zřejmě opravdu nepochopil, že přesně to, o čem mluví, jsem já udělal. Použil jsem své vlastní penízena účel, pro který jsem se sám a dobrovolně rozhodl. A autor knihy si na své dílo pocitvě vydělal na naprosto volném trhuv konkurenci ostatních, kteří také doufají, že zaujmou potřebný počet dárců.

Bohužel u nás panuje velké zmatení pojmů. „Volný trh“ je pro mnohé lidi nadávka, kterou v 90. letech vymyslel Václav Klaus. Nedovedou si představit, že by cokoliv mohlo samo fungovat, kdyby tu nebyl pečující stát, který pod hrozbou trestu vybere od občanů peníze a pak je moudře přerozdělí tak, aby se dostalo na všechno důležité. A to přesto, že každodenní realita ukazuje opak. Neustále vidíme, co zase stát a jeho představitelé pohnojili, a na druhé straně úžasné příběhy o lidské solidaritě, která nezjiště pomáhá i tam, kde se tentýž stát nevzrušeně obrátil zády.

Samozřejmě toto povědomí pomáhají v mediálním prostoru udržovat ponejvíc ti, kteří jsou na čerpání dotací zcela závislí. Kultura bez dotací? Ale jděte! To by to vypadalo! Každé malé dítě přece ví, že umělecká veledíla mohou vzniknout jenom díky podpoře, trh by uživil pouze všelijaký brak a šmejd. Nemocní by umírali na ulici, nikdo by nezajistil dětem vzdělání a vůbec. A lidé moudře přikyvují…

Pokud někdo přeci jen přijde s tím, že by to šlo i jinak, stává se terčem posměchu, přičemž kritika mnohdy nedává žádný smysl, jak můžete vidět na tomto příkladě. Třeba se to časem zlepší. Máme na to.

Vyšlo na Blog iDnes.

Nekola

Ukazuje se, že oficiální bikesharing, na který se chystá hlavní město, je především drahý tunel někomu do kapsy a nikoliv upřímná snaha o funkční systém.

O systému Rekola jsem se poprvé dozvěděl v roce 2013. Bylo to na takové legrační seanci Zelených v jedné komunitní vile na Floře. Ale zrovna tahle přednáška mě nadchla. Od té doby růžová kola po Praze občas potkávám. Systém fungoval sám od sebe a kdo ho chtěl využívat, bez problémů mohl. Možná dostal sem tam nějaký grant, ale to bych přežil, v zásadě jde o samostatně životaschopný projekt.

Proč by ale měla Praha mít něco, co funguje na dobrovolné bázi a bez velkých nákladů, když je možné utratit desítky milionů za „oficiální bikesharing“? A ještě se budou naši zastupitelé tvářit, jak jsou světoví…

Pamlsková vyhláška

Školní bufety zavírají a děti si na sladkosti dojdou do večerky naproti. Asi nezbude než obchody blízko škol zakázat, nebo děti uzamknout ve školách a nikam nepouštět. Dokud budou zákony tvořit lidé, kteří naivně věří, že nabídka generuje poptávku, budeme ve stále grotesknější spirále nových a nových regulací.

Margaret Thatcherová jednou v britské Dolní sněmovně, že „neexistuje žádný způsob, jak napálit trh“. A to si nevymyslela, to je opakovaně empiricky ověřený fakt – kdykoliv přijde regulace něčeho, co lidé chtějí, objeví se vzápětí způsob, jak restrikci obejít. Část lidí si ale stále myslí, že je možné vyšlechtit nového a lepšího člověka, když ho zbaví všech rušivých vlivů, které ho kazí, ale to je jen socialistická utopie (či spíše dystopie).

Ad absurdum dotažené snahy o dokonalý svět jsou předmětem desítek románů a filmů, ve kterých vždycky vidíme, že výsledek je špatný, a které vždy končí tím, že řetězy poutající tamní fiktivní společnost díky hlavnímu hrdinovi prasknou a začne se zase žít normálně. Přesto se zdá, že si z toho nikdo moc neodnesl, a že se většina lidí těší, až taková společnost skutečně vznikne a oni v ní budou moct být omezováni.

Můj dva roky starý článek na podobné téma:
http://alois-seckar.cz/politics-blog/71

© 2017 Alois Sečkár

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén