Kauza paní Michalákové má smutné pokračování. Ti, co mohli něco změnit, neudělali vůbec nic. Osud jedné rodiny je jim totiž lhostejný.

Včera zemřel pan Jiří Pavelka, dědeček bratrů Michalákových unesených Norskou sociální službou od rodiny na základě nepodloženého obvinění. Nebyla dokonce ani vznesena obžaloba a paní Michaláková dnes v Norsku pracuje v mateřské školce. Své děti přesto vidět nesmí. Kvůli liknavosti a neochotě českých úřadů se případ táhne už několik let a pan Pavelka se jeho konce bohužel nedožil.

A nedožil se ani splnění jednoho ze svých posledních přání – ještě si naposled se svými vnuky Davidem a Denisem promluvit. Ani to mu fašisté z Barnevernetu neumožnili a zadrželi i vzkazy, které se pokoušel předat. Poslední přání nejhorších zločinců odsouzených na smrt bylo bráno za posvátné, oběť zvůle norských úřadů však žádné zastání nemá.

Od tvůrců zrůdného systému, který krade děti od rodin pod lživými záminkami, aby uspokojil poptávku pěstounů po sociálních dávkách, které za výchovu cizích potomků dostávají, těžko čekat něco lepšího. Co je však mnohem smutnější, je přístup českých politiků. Ty máme tady doma a platíme je ze svých daní. Ti mohli něco udělat a místo toho nechali své občany v nouzi trestuhodně na holičkách. Vláda Indie se Norsku rázně postavila a ukradené dítě se mohlo vrátit zpátky domů k mámě. Naši politici nedělají v lepším případě nic a v horším případě Michalákovým svým jednáním otevřeně škodí jako to předváděla takzvaná ministryně práce a sociálních věcí(sic) Marxová-Tominová. Čest světlým výjimkám, z nichž však nikdo nedisponuje reálnou mocí něco změnit

Také posledním zoufalým bojem pana Pavelky o právo rozloučit se svými vnuky se ministr zahraničí a úřadující předseda ČSSD Lubomír Zaorálek odmítl zabývat. Nepovažoval to za důležité. Asi měl strach, že by přestaly cinkat penízky z Norských fondů, kterými si seveřané zřejmě kupují svědomí našich politiků a jejich ochotu dívat se jinam, když se dějí nepravosti.

Nebo byl opravdu příliš zaneprázdněn jinými důležitějšími věcmi, jako jsou laciné předvolební sliby a porcování medvědů, kteří teprve budou muset být sebráni těm, kteří je svou prací vydělávají. Slibovat pečené holuby je snazší, než jít a něco doopravdy udělat. Paradoxně případná úspěšná intervence by mu přinesla daleko víc hlasů než levicový populismus, kterému už po čtyřech letech vlády sociální demokracie nikdo soudný nevěří. Ale jak je vidět, priority jsou jinde.

Vyšlo na blog iDnes.